Furt natírat okna nebo jezdit na kole, to nejde

Zjednodušeně říkám, že jsem celý život hospodský. Vyučil jsem se číšníkem, pak jsem byl na hotelové škole. Prošel jsem různé funkce v hotelnictví a pak jsem 23 let vedl cateringovou firmu s 80 zaměstnanci. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu pracovat v podobné kavárně, ale jsem za tu příležitost moc rád, protože doma by člověk shnil a furt natírat okna nebo jezdit na kole, to nejde. Takhle nejsem dva dny v týdnu doma, takže je to pro všechny příjemný.

Všichni v kavárně podávají svůj maximální výkon, pomáháme si. Atmosféra je tady jak pro nás tak i hosty prostě výborná. Oceňuju kvalitu našich produktů, které se všechny připravují přímo v naší kuchyni.

Líbilo by se mi, kdyby do kavárny začal chodit Marek Eben. A pozval bych sem mého vnuka Kubu, protože je hodně empatický a spoléhal bych na to, že přivede i své kámoše. Všichni chodí na různé brigády a mají dost peněz, tak by nám to mohlo pomoct.

Práce v kavárně je momentálně moje životní priorita

Dříve jsem pracovala jako asistentka. Přelomovým okamžikem v mém životě byl nechtěný a neplánovaný odchod do důchodu. Tehdy jsem si uvědomila, jak negativně na mě působí samota a nulový kontakt s lidmi. Práce v kavárně mi změnila život, momentálně je to pro mne priorita a všichni děláme, co můžeme. Já třeba pravidelně nosím čerstvou mátu od farmářů. Syn nic moc neříká, ale myslím, že ho to těší a že je na mě hrdý.

Při této práci mám možnost setkávat se spoustou lidí. Všichni mají pochopení a úsměvem čekají na svoji kávu a koláček, protože co si budeme namlouvat, přece jen nám ta příprava trvá déle než jsou zvyklí z jiných podniků. Jako pohlazení na duši je pak pochvala, že jim u nás chutnalo.

Pletení je relax. Soustředím se jen na to, co mám v ruce

Když nepletu, pořád nad něčím přemýšlím. Pomáhá mi, když zaměstnám ruce. Ruční práce mi vždycky šly. Během let jsem jich vystřídala hned několik, od háčkování přes šití až po vyšívání, a to nejen jako koníčky – tvorba mě živila.. Nejdříve jsem pracovala v šicí dílně, postupně jsem si začala přivydělávat háčkováním halenek pro Nadaci Olgy Havlové a následně i prodejem pletených výrobků. Pro Elpidu pletu ponožky už čtvrtým rokem. Někdy sice chci s pletením praštit, nakonec mi to ale nedá. Už to k mému dni patří, udělám si v šest ráno kávu a začnu plést. Když je hezky, pletu taky venku, na lavičkách pod stromy. Když bych s tím přestala, asi bych seděla a kouřila, to je moje oblíbená neřest.

Vytáhnu jehlice a jsem v mžiku ve svém vlastním světě

Pletu už 75 let a nejvíc mě na tom těší, jak se člověk uklidní. Nepotřebuju žádný velký prostor, sednu si do křesla. Prvním výrobkem byl svetříček na mladšího bratra, hold nejstarší dítě v rodině. Postupně jsem opletla nejen všechny sourozence, ale také dcery a vnoučata. Neminulo mě ani háčkování – rukaviček do tanečních, deček pod skleničky nebo límečků a manžet k šatům – teď mám ale raději jehlice. Ty mám vždy po ruce, pletu totiž každý den, ať už doma v Praze nebo u dcery v Africe. Nejraději hned ráno po probuzení, vstanu v šest a do osmi pletu, až pak se dávám do gala. V Česku v pohodlném křesle, v Keni na zahradě nebo u moře. Jehlice nosím jednoduše všude s sebou.

Tajně jsem snila o tom, že si jednou otevřu malou kavárnu

Od 15 let jsem se točila kolem stravování. Vystudovala jsem "knedlíkárnu" v Praze a tak jsem si mohla v rámci praxe vyzkoušet obsluhování na Barrandovských terasách, roznášení rajčat a okurek českým turistům v Bulharsku i recepce na Pražském hradě.

VŠE mne ale na 40 let připoutala ke dvěma účetním pólům - aktivům a pasivům.

Práce v bance mě úplně pohltila a moc mě bavila. Tajně jsem ale snila o tom, že si v Libčicích otevřu malou kavárnu, kde budu dělat dobrou kávu a péct skvělé moučníky. Vlastní kavárnu nemám, ale práce ve Staré škole mi vše bohatě vynahrazuje. Můžu být baristkou, bez rizik a starostí. Moc mě to baví - uvážu si zástěrku, usměju se na hosta, uvařím cappuccino a doporučím něco k tomu. Kromě toho každé pondělí aranžuju kytky do váziček a nosím vejce od farmářů. Jsem na sebe pyšná za to, jak to zvládám. Navíc je to hezké povyražení v týdnu. Vyjdu z domu, jsem mezi lidmi a to je moc fajn.

Myslím, že mám na pletení vybudovanou závislost

Každý den začíná pletením – udělám si kafe, sednu ke stolu, dívám se na Dobré ráno a pletu. To stejné odpoledne a pak zas večer. Na pletení mě nejvíc baví, že jde rychle vidět výsledek. Pletu dle vlastní fantazie, a tak je pokaždé překvapení, jak bude finální pár vypadat. Nejčastěji sahám po darované přízi, tedy po těch nejmenších klubíčkách, která v Elpidě máme. Moje velké téma je recyklace a udržitelnost, právě proto si tolik oblíbila zbytkovou přízi, která by jinak už nenašla využití. Proto jsou moje ponožky různorodé – nejradši pletu Klasiky, kde v rámci kolekcí Ponožek od babičky máme volnou ruku. Výjimku jsem udělala u melounových ponožek. Tehdy jsem jedny napletla vnukovi, a co se nestalo? Vzal je do Británie, kde z nich byli všichni nadšení. Hned na Vánoce jsem do Anglie posílala další páry pro vnukovy známé a kamarády.